Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

Robert Saudek experimentálně dokázal, že:

 

1. Každý člověk píše větší tahy tempem rychlejším než tahy menší. Pohyb pera na ploše se děje rychleji, píšeme-li např. tah dolů u písmene -f, než píšeme-li tah dolů u písmene -i; je-li např. v našem individuálním rukopise tah dolů u písmene -f pětkrát delší než tah dolů u písmene -i, není k tomu zapotřebí pětkrát tolik času, nýbrž méně; srovnáme-li tvar písmen -a, -d, -q, je zřejmé, že dráha, kterou vykoná špička pera na papíře při písmenech -d a -q, je větší než při písmenu -a, totiž u písmene -d větší o horní délku a u písmene -q o spodní délku posledního tahu dolů. A přece napíše každý člověk při spontánním, tj. rychlém a technicky i fyziologicky nerušeném psaní všechna tři písmena za přesně tutéž dobu. Zrychlení se rozdělí na celou psací dráhu, jíž je třeba k napsání celého písmene. rychlejší pohyb při písmenech -d a -q počíná tedy již při oválu a nikoli až při posledním tahu dolů.

  

2. Každý člověk píše tak, že jednoduchou rovnou čáru provádí měnící se rychlostí: rychlost pohybu nejprve vzrůstá, doahuje vrcholu a ke konci čáry jí zase ubývá.

  

3. Každý člověk píše tak, že se rychlost pohybu pera trvale mění; tyto změny stupně rychlosti odpovídají přizpůsobování se tomu či onomu tvaru písmene.

  

4. Každý člověk píše tak, že se stupeň rychlosti jeho psaní mění, jakmile se změní směr pohybu.

  

5. Každý člověk píše kulaté tvary písmen při přechodu z jednoho pohybu do druhého bez přestávky (rychlost se sice vždycky zmenšuje, ale pohyb se nikdy nezastaví). Ale nikdo nemůže napsat hranatý tvar, aniž by se při přechodu z jednoho směru do druhého nezastavil na zlomek vteřiny.  

  

6. Zákon setrvačnosti překáží každému pisateli zastavit přesně na místě, kde by to odpovídalo okamžitému účelu. Užijeme-li tohoto pravidla při nejprostším grafickém útvaru, při tečce, pak to znamená, že nikdo není schopen napsat rychlým pohybem tečku, jež by měla skutečně také tvar tečky, nýbrž že místo toho píše útvar, jenž pozorován mikroskopicky a většinou také již pouhým okem, se podobá čárce nebo přízvuku.

  

7. Nikdo nemůže při rychlém pohybu s naprostou přesností provádět účelné pohyby, tj. nikdo např. nenapíše při rychlém, spontánním automatickém písmu tečku na písmeno -i přesně nad kmen písmene. Napíše ji podle okamžitého směru pohybu buď příliš daleko vpravo či vlevo nebo příliš vysoko.

  

8. Nikdo nepíše rychlým pohybem třaslavé tvary nebo "lomené tvary". Třaslavé tvary lze psát jenom ustavičným měněním směru pohybu a každá jednotlivá změna směru podmiňuje hranu a tu lze provést jen přestávkou mezi jedním a druhým směrem pohybu.

  

9. Každý člověk píšící podle evropských systémů písma (tedy ne podle arabského a asijského systému) píše při rychlém písmu z leva vpravo. To znamená: hlavní tendence jeho směru pohybu se obrací od levého začátku řádku vpravo ke konci slova nebo ke konci řádku. Vedle této hlavní tendence vpravo jsou tu ještě samozřejmě vedlejší tendence ve všech ostatních směrech pohybu, a sice v oněch, jichž je třeba k provedení těch či oněch tvarů písmen.
Čím rychleji plyne naše písmo a čím silnější je myšlenkový impulz, pod jehož vlivem píšeme, tím silnější je v nás popud k pohybu vpravo a tím více ubývá v témže poměru snahy psát všemi ostatními směry pohybu stejně intenzivně a podle předpisu. Čili krátce: spějeme-li velmi rychle z leva vpravo od začátku řádku k jeho konci, ať je to proto, abychom "jak jen ruka stačí" co nejrychleji vrhli na papír hrnoucí se myšlenky, či proto, abychom stačili tempu rychlého diktátu, neprovádíme tahy všemi ostatními směry pohybu tak důkladně, tak přesně, jak by bylo třeba, zanedbáváme tvary písmen, "obrušujeme je". Táž snaha, kterou nazýváme "pravoběžnost", působí někdy též, že každý nový řádek začínáme víc a víc vpravo, takže se volný kraj papíru na levé straně směrem dolů rozšiřuje.
Všechny dosud uvedené zákony nebo fakta, získaná zkušeností, platí bez výjimky, avšak zákon o pravoběžnosti rychlého písma neplatí pro malou skupinu pisatelů, totiž pro rutinované písaře z povolání. ...

 

10. Prostorová nepřesnost pohybu (líčená v bodě 7) se vyznačuje tím, že vždy můžeme jasně poznat, v kterém směru byl účelný pohyb odvrácen od svého skutečného cíle; nebo, jasněji vyjádřeno, můžeme poznat, v jakém směru působil hlavní popud pohybu v pisateli a způsobil, že zamýšlený účelný pohyb se stal nepřesným, takže se minul cíle.
"Normálně" by se tato úchylka od zamýšleného cíle, způsobená rychlým pohybem, měla odehrávati ve směru vpravo, neboť pravoběžnost je, jak jsme sami viděli, průvodním zjevem rychlosti.
Ve skutečnosti tomu však vždycky tak není, zejména tehdy ne, nepřipadá-li konec věty na konec řádku, tj. běží-li věta dále přes konec řádku.
Důvod je snadno pochopitelný. Rychlé rukopisy jsou rukopisy v našem smyslu vyspělé. A víme již, že člověk v psaní nevyspělý píše v prvním stadiu svého vývoje automaticky jen písmena, pozdějším stadiu slova, že však jen člověk vyspělý v psaní dovede psát automaticky věty. Píše-li tedy člověk vyspělý k automatické zběhlosti psaní rychle, myslí větami a ne jednotlivými slovy. Let jeho myšlenek je vždycky rychlejší než jejich napsání. Myslíme větu, kterou právě píšeme, sice téměř úplně jasně a zřetelně, současně však již myslíme, třebaže jen mátožně na větu další, která se již pomalu utváří "v našem duchu", ještě než věta předchozí byla úplně napsána.
Obsah psaného je pro nás myšlenkově rozdělen v části a tyto části se skládají z vět a nikoli z řádků. Stane-li se tedy, že věta nekončí na konci řádku, nýbrž teprv během příštího řádku, vyčerpá se impulz psaní teprve na konci věty, tedy teprve během příštího řádku. Proto se mění všeobecný impulz spějící původně vpravo na konci řádku v popud směřující vlevo tíhnoucí k začátku příštího řádku.
Tímto způsobem zachycuje pisatel perem na papíře intenzitu a směr svého okamžitého impulzu.

Zdroj: Saudek, R.: Experimentální grafologie. Praha, 1928

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář