Jdi na obsah Jdi na menu
 


Normalita osobnosti

22. 6. 2009

 

 

Ačkoli toto přídavné jméno každý běžně užívá, jen obtížně dokáže vysvětlit, co jím vlastně myslí a na základě čeho o něčem tvrdí, že je, či není normální.

 

 

 

"Normální" člověk v podstatě neexistuje, protože normalita je pouze abstraktní pojem.

 

 

 

Nejsrozumitelnější je statistické vymezení normality. To, co se vejde do průměru či určitého rozpětí naměřených hodnot, je normální, zbytek už ne. Velmi dobře zde poslouží zákon o rozložení četnosti znaku, který je vyjádřen Gaussovou křivkou. Ta umožňuje zachytit proměnlivost četnosti výskytu vybraného náhodného jevu. Při jeho měření na vodorovnou osu naneseme získané výsledky od nejmenších po největší a na ose svislé k nim přiřadíme číslo vyjadřující, kolikrát se naměřená hodnota opakovala. Získáme křivku, na jejímž vrcholu bude nejčastější hodnota. V ideálním případě bude křivka symetrická.

 

Kdyby o normalitě mělo rozhodovat jen Gaussovo rozložení, bylo by vymezení snadné  – normální je vše, co se vejde do rozmezí 75 %. Anomální jsou hodnoty s četností asi 20%. Zbývající 2,5 % z obou extrémů jsou již nenormální.

 

Příkladem je měření IQ. Změříme-li stejným testem IQ reprezentativní skupiny lidí, zjistíme, že rozložení výsledků odpovídá průběhu Gaussovy křivky. Vrchol, tedy nejčastější hodnota, odpovídá IQ 100. Křivka pak symetricky klesá jak vlevo, k hodnotám IQ nižším, tak vpravo, k hodnotám IQ vyšším. Takže lidé s IQ přibližně pod 80, kteří jsou v populaci zastoupení asi 2,5 %, spadají do oblasti nenormality stejně jako lidé s inteligenčním kvocientem přibližně nad 138. Ovšem v prvním případě je nenormalita společensky odmítaná, v druhém přijímaná.

 

 

 

Statistické pojetí je pouze kvantitativní a nerozlišuje normální a anomální podle kvality.

 

 

 

 

Model v podobě Gaussovy křivky pro analýzu sociální deviace v termínech stupně a směru odchylky od skupinových norem. (In: Nakonečný M., 1997)

 

 

  Obrazek

 

Obecně vzato je normalita velmi těsně spjata s normou platnou pro sledovanou oblast či sledovaný jev. Normální je pak to, co konkrétní normu splňuje, ostatní, mimo ni, je abnormální, což ještě neznamená, že také patologické. Například normální a statisticky doložitelné je mít zubní kaz. Kdo nemá zkažený chrup, se v tomto směru řadí mezi abnormální jedince, nikoli však patologické.

 

 

Pojem (nejen) psychická normalita je velmi relativní a nelze jej vymezovat podle statistického průměru, navíc je kulturně nepřenosný (pro každou kulturu je normální cosi jiného). Proto se také často můžeme s despektem dívat například na různé snahy bojovníků z jednoho koutu světa prosadit jejich kulturou definovaná lidská práva na území lidí s jinou kulturou v úplně jiném koutě světa. Ve stejném smyslu se pak jeví krajně diskutabilní, aby obyvatelé jednoho kulturního prostředí respektovali, či dokonce přijímali "normální" vzorce chování osob, které z nejrůznějších přičin přešly ze svého kulturního okruhu do jiného.

 

Pro potřeby popisu osobnosti na základě rozboru rukopisu je nutné chápat normalitu nikoli jako konečný "optimální", zdravý apod. stav, ale dívat se na pisatele jako na bytost v nepřetržitém pohybu, v dynamickém seberealizačním procesu, která je tímto "stále nehotová", stále se utvářející.

A protože každý člověk je neopakovatelný, všímají si grafologové i míry vyjádření pisatelovy jedinečnosti v rukopise. Jestliže je písmo ve všech směrech průměrné, lépe řečeno konvenční, některými lidmi nazývané třeba krasopisné, nedostáváme ve výsledku charakteristiky "normálního" člověka, protože ten z nejrůznějších příčin na seberealizační snahy rezignoval a v duchu výše zmiňované definice se jeho konvenční rukopis v podstatě ocitá mimo vymezené pole normality.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář