GRAFOLOGIE * PSYCHOLOGIE * SEBEPOZNÁNÍ

Grafoterapie? Podle koho?

V současnosti můžeme rozlišit dva směry grafoterapie:

1. Základní pojetí – pomoc lidem, kteří mají s psaním problémy, trpí při něm nepříjemnými emočními stavy, nedokážou se uvolnit apod. Prakticky jsou to nejčastěji adolescenti. Cílem terapie je především zlepšení narušené grafomotoriky, stabilizace emocionálního stavu při psaní, prevence školních obtíží v důsledku nezvládání písemného projevu a podpora sebejistoty při psaní.  

2. Druhým směrem se vydávají tzv. grafoterapeuti, což nezaručuje, že ovládají grafologii (psychologii písma), kteří tvrdí, že změnou písmových prvků v rukopise je možné měnit osobnost jejich autora.

V jedné z nejlepších knih o grafologii na českém trhu je grafoterapie definována jako „studium možností využití písma a písemných projevů v léčení duševních chorob a poruch, přičemž je podřízená psychoterapii“.^[1]

Jiná definice říká, že grafoterapie je „metoda vycházející z hypotézy, že cílená a odborně vedená a trénovaná změna osobního rukopisu vede k žádoucím změnám v prožívání i chování, psychiky a osobnosti“.^[2]

Vzhledem k úvodnímu rozdělení není ani jedna definice úplná, protože se ke grafoterapii vyjadřují především z pozice grafologie, přesněji psychologie písma.

Provedeme-li rešerši obsahu dosavadních 80 čísel časopisu Britské grafologické akademie (BAOG), kde o vysoké úrovni většiny příspěvků lze jen sotva pochybovat, zjistíme, že tématu grafoterapie se  průběhu 24 let, kdy je časopis vydáván, věnovali v krátkých textech jen dva autoři (č. 58 a 78). A v obou případech pojednávali o základním pojetí, jehož cílem je zlepšení narušené grafomotoriky.

Jedinou tištěnou publikací v českém jazyce týkající se grafoterapie jako nástroje změny lidské psychiky je Změňte písmo, změníte život od Mary Dawn Gladsonové. ^[3] Její autorka tvrdí, že když v určitém sledu změníte způsob psaní některých písmen či jejich částí, změníte i sebe sama a váš život se bude ubírat tím správným, šťastným směrem. Drtivá většina informací o grafoterapii na českém internetu přiznaně i nepřiznaně odkazuje na tuto knihu.

Na některých českých webech je Gladsonová uváděná dokonce jako autorka grafoterapeutické metody. Není to pravda, neboť grafoterapie má více než stoleté kořeny ve Francii; v letech 1929–31 klinicky zkoumali její účinnost významný francouzský psychiatr Pierre Janet a fyziolog Charles Henry. V USA grafoterapii zpopularizoval v 60. letech 20. století rodilý Francouz Paul de Sainte Colombe, který u Janeta studoval.^[4]  

Pro další úvahy si vyjmenujme stěžejní grafologická pravidla:

1. tentýž znak nemusí u dvou pisatelů znamenat totéž, (protože)

2. význam každého grafému se musí vykládat v kontextu ostatních znaků [každý jednotlivý výrazový jev je svou povahou vícevýznamový a získává jednovýznamovost jen ze souvislosti s celkem (H. Pfanne)];

3. žádná vlastnost se neprovuje jen jedním znakem, či dokonce pouhým dílčím tvarem a

4. tatáž vlastnost se u různých pisatelů může projevit různou kombinací znaků, respektive její potvrzení je nutné zaštítit vícero znaky či jejich kombinacemi.

Grafologická východiska uplatňovaná M. D. Gladsonovou jsou s těmito pravidly v přímém rozporu.

Mary Dawn Gladsonová se v pojetí grafologie jako by zastavila na začátku minulého století. Vychází z jednoduché, elementaristické grafologie, oblíbené zejména laickými grafology, protože nabízí rychlý výklad na základě snadno identifikovatelných jednotlivostí.

Grafologii studovala v Mezinárodní společnosti grafoanalýzy (IGAS) s hlavním centrem v Chicagu, která při práci s rukopisy vychází z „výroku M. N. Bunkera, že ‚každý grafický znak má stálý význam‘. Tento muž dokázal tuto svou pseudovědu výhodně prodat na bázi jakési typické americké sekty,“ uvádí ve své práci grafolog Petr Živný. ^[5]

Bunkerovo pojetí grafologie navazuje na práci zakladatele vědeckého, ale své době poplatného, mechanistického přístupu k rozboru písma J. H. Michona. Tento francouzský duchovní 2. pol 19. st., jenž dal grafologii jméno, každý zvláštní písmový prvek považoval za indikátor určitých vnitřních rysů. Jednotlivé grafické jevy převedl do systému znaků a k nim pevně přiřazených vlastností. Michon učinil řadu cenných pozorování, avšak jeho atomistický systém „fixovaných znaků“ je již dávno překonán. Jak již před téměř půlstoletím uvedla K. G. Romanová: „Žádný moderní grafolog nemůže o jakémkoli grafickém jevu či „znaku“ tvrdit, že má sám o sobě nějaký fixovaný význam.“^[6]    

Česká grafoložka M. Kramná v tomto smyslu dodává: „Používání grafologické abecedy je z našeho pohledu nebezpečné jednak pro věrohodnost grafologické metody jako takové a rovněž pro osudy konkrétních lidí, kteří sebe sama konfrontují s neúplným, často zavádějícím a povrchně popisným obrazem své osoby získaným od ’abecedního grafologa‘. ... Kdo chce osobnost poznat na základě jednotlivých tvarů písmen v rukopisu, vydává se cestou nebezpečných omylů.“ ^[7]   

A takto se ke grafologické abecedě staví přední česká grafoložka Eva Boháčková: „Těmto analogiím (primitivní analogie typu: nahoře otevřené písmeno a připomíná otevřená ústa člověka, tedy osobu hovornou, nedůvěryhodného mluvku, špičaté -p je pak typické pro člověka asertivního, přesvědčivého)  se říká grafologická abeceda, která se sice u laiků a grafologů-začátečníků těší pro svoji jednoduchost značné oblibě, nicméně odborníci před jejím lehkomyslným užíváním varují. Prvním problémem, na který jednoznačná interpretace jednotlivých písmen naráží, je, že písmo není systém přesně přeložitelných znaků, ve smyslu ,tento znak znamená toto a tamten zase tohle‘, neboť písmo je zapotřebí chápat jako symbolický a fixovaný výraz daného jedince v rámci určitého kulturního prostředí.“^[8]

Nicméně Gladsonová na popisu a následném procvičování izolovaných tvarů buduje celou svou grafoterapeutickou hypotézu. Ignoruje tzv. komplexní dojmové znaky jako např. rytmus (o rytmu se v knize sice mluví, ale zcestně – ve smyslu prostého průběhu řádků; o rytmu v dnes už standardním pojetí, jaké do grafologie zavedl L. Klages, zde zmínka není) či dynamiku tahu, což je „faktor, bez něhož nelze pochopit žádné grafické gesto“.^[9]  Nejde totiž jen o to, jaký je výsledný tvar grafému (jakýkoli jednotlivý písmový prvek), ale jakým způsobem k němu pisatel dospěl.

V naprosto základní definici je grafologie pojímána jako věda o výrazovém pohybu. ^[10] „Rukopis považovaný za výrazový pohyb je dynamická entita a jako taková nesestává ze samostatných znaků, nýbrž z různorodých grafických celků, jež tvoří dynamický vztah a jsou předmětem výkladu.“^[11]

Skutečné porozumění rukopisu a jeho autorovi přináší právě až diagnostika jedinečných a nenapodobitelných kvalitativních znaků v jejich vzájemném synergickém vztahu. Tyto znaky se vědomě téměř nedají ovlivnit, neboť jsou výslednicí složité hry dynamických sil osobnosti a k jejich změně dochází jen se změnou osobnosti, nikoli naopak.

Gladsonová nepracuje s žádnou ucelenou teorií osobnosti či alespoň koncepcí osobnosti.

Nesystematicky míchá, „povrchové rysy“ a „pramenné rysy“ osobnosti.^[12] Jinými slovy operuje s popisy chování (povrchové rysy) a nerozlišuje je od vnitřních dispozic (pramenné rysy) a libovolně mezi nimi přeskakuje. Společně se v jednom mišmaši ocitají zvědavost, beznaděj, hádavost, potlačování pocitů, sarkasmus, smysl pro humor, žárlivost nebo umělecké nadání.

Nerozlišuje laické charakteristiky s psychologicky přesně vymezenými kategoriemi a klade na roveň obecné a specifické vlastnosti, slovy psychometricky orientovaných psychologů by se mohlo říci, že směšuje faktory vyššího a nižšího řádu. „Chování osobnosti může být popsáno ve stech termínů a ne každý z těchto termínů vyjadřuje současně vnitřní dispozici, neboť pak by bylo možné jen vysvětlování kruhem...“^[13]

Na příkladu Eysenckova čtyřúrovňového hierarchického faktorového modelu osobnosti upozorňuje Jiří Kulka na nebezpečí neuváženého opomíjení rozdílností jednotlivých úrovní, protože grafolog se pohybuje na všech zároveň. Výpovědní pravdivost grafologického znaku závisí právě na jeho přesné úrovňové lokalizaci. Ve zkratce: některé grafologické znaky v rukopise přímo zpodobňují vlastnost (ikonická vazba – obrazový korelát), jiné jen odkazují k tomu, s čím jsou spjaté (indexová vazba – výrazový korelát), a jen pomocí dedukce – v kontextu s ostatními písmovými znaky – se lze z některých vlastností dobrat jiných.^[14]  

Je nepřípustné usuzovat podle jednoho písmene např. na tak složitou a vůbec obtížně vymezitelnou vlastnost, jakou je „umělecké nadání“. Gladsonová ji odhalí hned, a to analýzou provedení psmene -r.  Dalším příkladem je např. žárlivost – identifikace je opět snadná: stačí najít malou kličku v úvodech některých písmen. Zhodnocení organizačních schopnosti, založených na souhře více znaků a na celkovém posouzení zacházení s písmovou plochou, se v knize odbude posouzením písmene -f.

Pokud bychom vzali doslova, co se v knize uvádí, pak by se písemným nácvikem znaků, které jsou považované za negativní, třeba tzv. znaky nepoctivosti, stal z čestného člověka pokrytec a lhář.

Grafoterapie jako metoda umožňující měnit lidskou osobnost je krajně pochybná, ale pokud by vůbec měla dosáhnout relevantních výsledků, měla by být založená na kvalitních základech daných psychologií písma. Příručka Mary Dawn Gladsonové na nich založená není.