Jdi na obsah Jdi na menu
 


  

 

Robert Saudek, historicky nejslavnější český grafolog, experimentálně dokázal, že: 

 

1. Každý člověk píše větší tahy tempem rychlejším než tahy menší. Pohyb pera na ploše se děje rychleji, píšeme-li např. tah dolů u písmene -f, než píšeme-li tah dolů u písmene -i; je-li např. v našem individuálním rukopise tah dolů u písmene -f pětkrát delší než tah dolů u písmene -i, není k tomu zapotřebí pětkrát tolik času, nýbrž méně; srovnáme-li tvar písmen -a, -d, -q, je zřejmé, že dráha, kterou vykoná špička pera na papíře při písmenech -d a -q, je větší než při písmenu -a, totiž u písmene -d větší o horní délku a u písmene -q o spodní délku posledního tahu dolů. A přece napíše každý člověk při spontánním, tj. rychlém a technicky i fyziologicky nerušeném psaní všechna tři písmena za přesně tutéž dobu. Zrychlení se rozdělí na celou psací dráhu, jíž je třeba k napsání celého písmene. rychlejší pohyb při písmenech -d a -q počíná tedy již při oválu a nikoli až při posledním tahu dolů.

2. Každý člověk píše tak, že jednoduchou rovnou čáru provádí měnící se rychlostí: rychlost pohybu nejprve vzrůstá, dosahuje vrcholu a ke konci čáry jí zase ubývá.  

3. Každý člověk píše tak, že se rychlost pohybu pera trvale mění; tyto změny stupně rychlosti odpovídají přizpůsobování se tomu či onomu tvaru písmene.  

4. Každý člověk píše tak, že se stupeň rychlosti jeho psaní mění, jakmile se změní směr pohybu.

5. Každý člověk píše kulaté tvary písmen při přechodu z jednoho pohybu do druhého bez přestávky (rychlost se sice vždycky zmenšuje, ale pohyb se nikdy nezastaví). Ale nikdo nemůže napsat hranatý tvar, aniž by se při přechodu z jednoho směru do druhého nezastavil na zlomek vteřiny.  

6. Zákon setrvačnosti překáží každému pisateli zastavit přesně na místě, kde by to odpovídalo okamžitému účelu. Užijeme-li tohoto pravidla při nejprostším grafickém útvaru, při tečce, pak to znamená, že nikdo není schopen napsat rychlým pohybem tečku, jež by měla skutečně také tvar tečky, nýbrž že místo toho píše útvar, jenž pozorován mikroskopicky a většinou také již pouhým okem, se podobá čárce nebo přízvuku.

7. Nikdo nemůže při rychlém pohybu s naprostou přesností provádět účelné pohyby, tj. nikdo např. nenapíše při rychlém, spontánním automatickém písmu tečku na písmeno -i přesně nad kmen písmene. Napíše ji podle okamžitého směru pohybu buď příliš daleko vpravo či vlevo nebo příliš vysoko.  

8. Nikdo nepíše rychlým pohybem třaslavé tvary nebo "lomené tvary". Třaslavé tvary lze psát jenom ustavičným měněním směru pohybu a každá jednotlivá změna směru podmiňuje hranu a tu lze provést jen přestávkou mezi jedním a druhým směrem pohybu.

9. Každý člověk píšící podle evropských systémů písma (tedy ne podle arabského a asijského systému) píše při rychlém písmu z leva vpravo. To znamená: hlavní tendence jeho směru pohybu se obrací od levého začátku řádku vpravo ke konci slova nebo ke konci řádku. Vedle této hlavní tendence vpravo jsou tu ještě samozřejmě vedlejší tendence ve všech ostatních směrech pohybu, a sice v oněch, jichž je třeba k provedení těch či oněch tvarů písmen.
Čím rychleji plyne naše písmo a čím silnější je myšlenkový impulz, pod jehož vlivem píšeme, tím silnější je v nás popud k pohybu vpravo a tím více ubývá v témže poměru snahy psát všemi ostatními směry pohybu stejně intenzivně a podle předpisu. Čili krátce: spějeme-li velmi rychle z leva vpravo od začátku řádku k jeho konci, ať je to proto, abychom "jak jen ruka stačí" co nejrychleji vrhli na papír hrnoucí se myšlenky, či proto, abychom stačili tempu rychlého diktátu, neprovádíme tahy všemi ostatními směry pohybu tak důkladně, tak přesně, jak by bylo třeba, zanedbáváme tvary písmen, "obrušujeme je". Táž snaha, kterou nazýváme "pravoběžnost", působí někdy též, že každý nový řádek začínáme víc a víc vpravo, takže se volný kraj papíru na levé straně směrem dolů rozšiřuje.
Všechny dosud uvedené zákony nebo fakta, získaná zkušeností, platí bez výjimky, avšak zákon o pravoběžnosti rychlého písma neplatí pro malou skupinu pisatelů, totiž pro rutinované písaře z povolání. ...
 

10. Prostorová nepřesnost pohybu (líčená v bodě 7) se vyznačuje tím, že vždy můžeme jasně poznat, v kterém směru byl účelný pohyb odvrácen od svého skutečného cíle; nebo, jasněji vyjádřeno, můžeme poznat, v jakém směru působil hlavní popud pohybu v pisateli a způsobil, že zamýšlený účelný pohyb se stal nepřesným, takže se minul cíle.
"Normálně" by se tato úchylka od zamýšleného cíle, způsobená rychlým pohybem, měla odehrávati ve směru vpravo, neboť pravoběžnost je, jak jsme sami viděli, průvodním zjevem rychlosti.
Ve skutečnosti tomu však vždycky tak není, zejména tehdy ne, nepřipadá-li konec věty na konec řádku, tj. běží-li věta dále přes konec řádku.
Důvod je snadno pochopitelný. Rychlé rukopisy jsou rukopisy v našem smyslu vyspělé. A víme již, že člověk v psaní nevyspělý píše v prvním stadiu svého vývoje automaticky jen písmena, pozdějším stadiu slova, že však jen člověk vyspělý v psaní dovede psát automaticky věty. Píše-li tedy člověk vyspělý k automatické zběhlosti psaní rychle, myslí větami a ne jednotlivými slovy. Let jeho myšlenek je vždycky rychlejší než jejich napsání. Myslíme větu, kterou právě píšeme, sice téměř úplně jasně a zřetelně, současně však již myslíme, třebaže jen mátožně na větu další, která se již pomalu utváří "v našem duchu", ještě než věta předchozí byla úplně napsána.
Obsah psaného je pro nás myšlenkově rozdělen v části a tyto části se skládají z vět a nikoli z řádků. Stane-li se tedy, že věta nekončí na konci řádku, nýbrž teprv během příštího řádku, vyčerpá se impulz psaní teprve na konci věty, tedy teprve během příštího řádku. Proto se mění všeobecný impulz spějící původně vpravo na konci řádku v popud směřující vlevo tíhnoucí k začátku příštího řádku.
Tímto způsobem zachycuje pisatel perem na papíře intenzitu a směr svého okamžitého impulzu.

Zdroj: Saudek, R.: Experimentální grafologie. Praha, 1928

 

_________________________________________

 

 

Na pultech knihkupectví se objevila kniha Rukopis - klíč k osobnosti od Klary G. Romanové. Jde nejen o první (a pokud mohu posoudit povedený) překlad klasického díla z oblasti psychologie písma na českém knižním trhu, ale také o první skutečně významnou zahraniční grafologickou publikaci, která na něm dosud vyšla.

 

_________________________________________

 

Článek pana J. X. Doležala, redaktora časopisu Reflex, o experimentu, který se ptá, zda grafologie funguje. Jako jeden ze tří oslovených grafologů jsem vyhotovil rozbor rukopisu právě J. X. Doležala.  Jak test dopadl, se dočtete na stránkách Psychologie.cz. Celý rozbor uveřejním až za nějakou dobu.


_________________________________________


 

Grafoterapie? Podle koho?

 

V souvislosti s grafologií se nově občas mluví o tzv. grafoterapii. Ten, kdo by se chtěl o grafoterapii v České republice dozvědět více, nemá běžně z dostupných zdrojů příliš velký výběr. Co toto slovo znamená?

 

V současnosti můžeme rozlišit dva směry grafoterapie:

 

 

1. Základní pojetí – pomoc lidem, kteří mají s psaním problémy, trpí při něm nepříjemnými emočními stavy, nedokážou se uvolnit apod. Prakticky jsou to nejčastěji adolescenti. Cílem terapie je především zlepšení narušené grafomotoriky, stabilizace emocionálního stavu při psaní, prevence školních obtíží v důsledku nezvládání písemného projevu a podpora sebejistoty při psaní.  

2. Druhým směrem se vydávají tzv. grafoterapeuti, což nezaručuje, že ovládají grafologii (psychologii písma), kteří tvrdí, že změnou písmových prvků v rukopise je možné měnit osobnost jejich autora.

 

V jedné z nejlepších knih o grafologii na českém trhu je grafoterapie definována jako „studium možností využití písma a písemných projevů v léčení duševních chorob a poruch, přičemž je podřízená psychoterapii“.[1]

Jiná definice říká, že grafoterapie je „metoda vycházející z hypotézy, že cílená a odborně vedená a trénovaná změna osobního rukopisu vede k žádoucím změnám v prožívání i chování, psychiky a osobnosti“.[2]

 

Vzhledem k úvodnímu rozdělení není ani jedna definice úplná, protože se ke grafoterapii vyjadřují především z pozice grafologie, přesněji psychologie písma.

 

Provedeme-li rešerši obsahu dosavadních 80 čísel časopisu Britské grafologické akademie (BAOG), kde o vysoké úrovni většiny příspěvků lze jen sotva pochybovat, zjistíme, že tématu grafoterapie se  průběhu 24 let, kdy je časopis vydáván, věnovali v krátkých textech jen dva autoři (č. 58 a 78). A v obou případech pojednávali o základním pojetí, jehož cílem je zlepšení narušené grafomotoriky.

 

Jedinou tištěnou publikací v českém jazyce týkající se grafoterapie jako nástroje změny lidské psychiky je Změňte písmo, změníte život od Mary Dawn Gladsonové. [3] Její autorka tvrdí, že když v určitém sledu změníte způsob psaní některých písmen či jejich částí, změníte i sebe sama a váš život se bude ubírat tím správným, šťastným směrem. Drtivá většina informací o grafoterapii na českém internetu přiznaně i nepřiznaně odkazuje na tuto knihu.

 

Na některých českých webech je Gladsonová uváděná dokonce jako autorka grafoterapeutické metody. Není to pravda, neboť grafoterapie má více než stoleté kořeny ve Francii; v letech 1929–31 klinicky zkoumali její účinnost významný francouzský psychiatr Pierre Janet a fyziolog Charles Henry. V USA grafoterapii zpopularizoval v 60. letech 20. století rodilý Francouz Paul de Sainte Colombe, který u Janeta studoval.[4]  

 

Pro další úvahy si vyjmenujme stěžejní grafologická pravidla:


1. tentýž znak nemusí u dvou pisatelů znamenat totéž
, (protože)

2. význam každého grafému se musí vykládat v kontextu ostatních znaků [každý jednotlivý výrazový jev je svou povahou vícevýznamový a získává jednovýznamovost jen ze souvislosti s celkem (H. Pfanne)];

3. žádná vlastnost se neprovuje jen jedním znakem, či dokonce pouhým dílčím tvarem a

4. tatáž vlastnost se u různých pisatelů může projevit různou kombinací znaků, respektive její potvrzení je nutné zaštítit vícero znaky či jejich kombinacemi.

 

Grafologická východiska uplatňovaná M. D. Gladsonovou jsou s těmito pravidly v přímém rozporu.

 

Mary Dawn Gladsonová se v pojetí grafologie jako by zastavila na začátku minulého století. Vychází z jednoduché, elementaristické grafologie, oblíbené zejména laickými grafology, protože nabízí rychlý výklad na základě snadno identifikovatelných jednotlivostí.

Grafologii studovala v Mezinárodní společnosti grafoanalýzy (IGAS) s hlavním centrem v Chicagu, která při práci s rukopisy vychází z „výroku M. N. Bunkera, že ‚každý grafický znak má stálý význam‘. Tento muž dokázal tuto svou pseudovědu výhodně prodat na bázi jakési typické americké sekty,“ uvádí ve své práci grafolog Petr Živný. [5]

Bunkerovo pojetí grafologie navazuje na práci zakladatele vědeckého, ale své době poplatného, mechanistického přístupu k rozboru písma J. H. Michona. Tento francouzský duchovní 2. pol 19. st., jenž dal grafologii jméno, každý zvláštní písmový prvek považoval za indikátor určitých vnitřních rysů. Jednotlivé grafické jevy převedl do systému znaků a k nim pevně přiřazených vlastností. Michon učinil řadu cenných pozorování, avšak jeho atomistický systém „fixovaných znaků“ je již dávno překonán. Jak již před téměř půlstoletím uvedla K. G. Romanová: „Žádný moderní grafolog nemůže o jakémkoli grafickém jevu či „znaku“ tvrdit, že má sám o sobě nějaký fixovaný význam.“[6]    

Česká grafoložka M. Kramná v tomto smyslu dodává: „Používání grafologické abecedy je z našeho pohledu nebezpečné jednak pro věrohodnost grafologické metody jako takové a rovněž pro osudy konkrétních lidí, kteří sebe sama konfrontují s neúplným, často zavádějícím a povrchně popisným obrazem své osoby získaným od ’abecedního grafologa‘. ... Kdo chce osobnost poznat na základě jednotlivých tvarů písmen v rukopisu, vydává se cestou nebezpečných omylů.“ [7]   

A takto se ke grafologické abecedě staví přední česká grafoložka Eva Boháčková: „Těmto analogiím (primitivní analogie typu: nahoře otevřené písmeno a připomíná otevřená ústa člověka, tedy osobu hovornou, nedůvěryhodného mluvku, špičaté -p je pak typické pro člověka asertivního, přesvědčivého)  se říká grafologická abeceda, která se sice u laiků a grafologů-začátečníků těší pro svoji jednoduchost značné oblibě, nicméně odborníci před jejím lehkomyslným užíváním varují. Prvním problémem, na který jednoznačná interpretace jednotlivých písmen naráží, je, že písmo není systém přesně přeložitelných znaků, ve smyslu ,tento znak znamená toto a tamten zase tohle‘, neboť písmo je zapotřebí chápat jako symbolický a fixovaný výraz daného jedince v rámci určitého kulturního prostředí.“[8]


Nicméně Gladsonová na popisu a následném procvičování izolovaných tvarů buduje celou svou grafoterapeutickou hypotézu. Ignoruje tzv. komplexní dojmové znaky jako např. rytmus (o rytmu se v knize sice mluví, ale zcestně – ve smyslu prostého průběhu řádků; o rytmu v dnes už standardním pojetí, jaké do grafologie zavedl L. Klages, zde zmínka není) či dynamiku tahu, což je „faktor, bez něhož nelze pochopit žádné grafické gesto“.
[9]  Nejde totiž jen o to, jaký je výsledný tvar grafému (jakýkoli jednotlivý písmový prvek), ale jakým způsobem k němu pisatel dospěl.

V naprosto základní definici je grafologie pojímána jako věda o výrazovém pohybu. [10] „Rukopis považovaný za výrazový pohyb je dynamická entita a jako taková nesestává ze samostatných znaků, nýbrž z různorodých grafických celků, jež tvoří dynamický vztah a jsou předmětem výkladu.“[11]

Skutečné porozumění rukopisu a jeho autorovi přináší právě až diagnostika jedinečných a nenapodobitelných kvalitativních znaků v jejich vzájemném synergickém vztahu. Tyto znaky se vědomě téměř nedají ovlivnit, neboť jsou výslednicí složité hry dynamických sil osobnosti a k jejich změně dochází jen se změnou osobnosti, nikoli naopak.

 

Gladsonová nepracuje s žádnou ucelenou teorií osobnosti či alespoň koncepcí osobnosti.


Nesystematicky míchá, „povrchové rysy“ a „pramenné rysy“ osobnosti.[12] Jinými slovy operuje s popisy chování (povrchové rysy) a nerozlišuje je od vnitřních dispozic (pramenné rysy) a libovolně mezi nimi přeskakuje. Společně se v jednom mišmaši ocitají zvědavost, beznaděj, hádavost, potlačování pocitů, sarkasmus, smysl pro humor, žárlivost nebo umělecké nadání.

Nerozlišuje laické charakteristiky s psychologicky přesně vymezenými kategoriemi a klade na roveň obecné a specifické vlastnosti, slovy psychometricky orientovaných psychologů by se mohlo říci, že směšuje faktory vyššího a nižšího řádu. „Chování osobnosti může být popsáno ve stech termínů a ne každý z těchto termínů vyjadřuje současně vnitřní dispozici, neboť pak by bylo možné jen vysvětlování kruhem...“[13]

Na příkladu Eysenckova čtyřúrovňového hierarchického faktorového modelu osobnosti upozorňuje Jiří Kulka na nebezpečí neuváženého opomíjení rozdílností jednotlivých úrovní, protože grafolog se pohybuje na všech zároveň. Výpovědní pravdivost grafologického znaku závisí právě na jeho přesné úrovňové lokalizaci. Ve zkratce: některé grafologické znaky v rukopise přímo zpodobňují vlastnost (ikonická vazba – obrazový korelát), jiné jen odkazují k tomu, s čím jsou spjaté (indexová vazba – výrazový korelát), a jen pomocí dedukce – v kontextu s ostatními písmovými znaky – se lze z některých vlastností dobrat jiných.[14]  


Je nepřípustné usuzovat podle jednoho písmene např. na tak složitou a vůbec obtížně vymezitelnou vlastnost, jakou je „umělecké nadání“. Gladsonová ji odhalí hned, a to analýzou provedení psmene -r.  Dalším příkladem je např. žárlivost – identifikace je opět snadná: stačí najít malou kličku v úvodech některých písmen. Zhodnocení organizačních schopnosti, založených na souhře více znaků a na celkovém posouzení zacházení s písmovou plochou, se v knize odbude posouzením písmene -f.

Pokud bychom vzali doslova, co se v knize uvádí, pak by se písemným nácvikem znaků, které jsou považované za negativní, třeba tzv. znaky nepoctivosti, stal z čestného člověka pokrytec a lhář.

 

Grafoterapie jako metoda umožňující měnit lidskou osobnost je krajně pochybná, ale pokud by vůbec měla dosáhnout relevantních výsledků, měla by být založená na kvalitních základech daných psychologií písma. Příručka Mary Dawn Gladsonové na nich založená není. 

 

Použité informační zdroje:


[1] Kulka, J.: Grafologie – systém a technické termíny, Brno 2001

[2] http://slovnik-cizich-slov.abz.cz

[3] Gladsonová, M. D.: Změňte písmo, změníte život, Praha 2004

[4] Colombe, P. S. de: Graphoterapeutics: The Pen and Pencil Therapy, New York 1972

[5] Živný, P.: Co může říci písmo – kapitoly z grafologie, Praha 1991

[6] Roman, K.: The Encyclopedia of The Written Word, New York 1968, s. 444

[7] Kramná, M: Co s grafologickou abecedou? In: Grafologie – sborník č. I, Praha, 1998

[8] http://www.hr-server.cz/common/vlastni_clanek_detail.asp?c_id=132&o_id=1468

[9] Polák, S.: Paleografie a její význam pro grafologii, SAP 35, 1985, s. 416

[10] Roman, K.: The Encyclopedia of The Written Word, New York 1968, s. 169

[11] Stein-Lewinson, T.: Poruchy dynamiky v rukopisech psychotiků se zřetelem k schizofrenii a paranoidní a maniodepresivní psychóze, text prezentovaný na Světovém grafologickém kongresu, Londýn, 13.−14. října 1995, In: The Journal of the British Academy, Issue 38, October 1996

[12] R. B. Cattel (1965), In: Nakonečný, M. – Psychologie osobnosti, Praha 1995, s. 63

[13] Nakonečný, M. – tamtéž

[14] Kulka, J.: Grafologie – systém a technické termíny, Brno 2001, s. 70–80

 

_________________________________________